bohdá, adv., wills Gott. Vlastně věta boh dá = deus dabit; vkládána nespojitě do vět jiných a klesla tu ve význam a výraz adverbiální. — Prospěla jsem, ač boh da, na svém diele Kat. 58. (Nemocný) zhojí sě, ač bohda ChirB. 20b. — Vidiech ve sně řěčské stany, jež sú nám bohda poddány AlxV. 1335; mé srdce tam spěje, kdež mi sě bohda čest sděje t. 856. Přišelť je host ovšem slavný, lékař múdrý, chytrý…, vám bohda na vši útěchu Mast. 45.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
bóh dá, bohdá adv. dá-li bůh, snad, doufejme
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.