bukač, -ě m.
sr. búkati
pták vydávající (ve vodě n. v noci) pronikavý houkavý zvuk, bukač, výr ap.
Za lat. buccinus, mergus, onocrotalus, ulula. Zapsáno též jako bugač
Dolož. též jako vl. jm. osobní Bukač (v edicích zapsáno též jako Bukáč)
Sr. bukomor, kozlík, sojka, sýc, výr
Autor: Milada Homolková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 2026-06-19, citován stav ze dne 8. 9. 2026).
bukač, -ě, masc., vodní pták toho jména, Kropfgans. (Chovati se máte) výra a křekaře a bukaċe a pelikána onocrotalum Kladr. Lev. 11, 17. Ozývati se budú tu bukaczi ululae Pernšt. Isa. 13, 22. bukacz onocrotalus t. 34, 10, Roh. 181a, Cath. 176a; bukaczi ululae MamE. 319b, kozlové, bukaci MamV.; bukacz buccinus Prešp. 247, bucacz Rozk. 471, Vocab. 175b (2krát); bugacz (sic) buccinus BohFl. 104, bubacz (sic) buccinus Nom. 65a. — Příjm. Martina Bukacze KolB. 2b (150l).
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².