bukomorník, -a/-u m.
cizokrajný pták s dlouhým zobákem vydávající houkavý zvuk (úmorně pronikavý?)
Jen u Klareta za lat. onocraculon, onocropalus, onocratulus (tj. za varianty k bibl. onocrotalus)
Sr. bukomor, bukač
Autor: Milada Homolková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 2026-06-19, citován stav ze dne 8. 9. 2026).
bukomorník, -a, masc., pták toho jména: bukomornik onocrotalus Prešp. 214 (Buchfinck Diefb. Nov. Gloss. 271 sl.), bukomornyk Rozk. 390.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².