chlubiti sě, -b̕u, -bí ipf.
čím, kým, v čem, z čeho ap. chlubit se, vychloubat se
Autor: Hana Kreisingerová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 2026-06-19, citován stav ze dne 8. 9. 2026).
chlubiti sě, -b̕u sě, -bíš sě, impftiv., prahlen. — (Prokop) zapovědě, aby toho nečinili, by ſye kde náboženstvím chlubili, řka atd. Hrad. 18a. (Konstantin) po mnohém ukrutenství chtě ſie chlubiti v Kristu umiesil sě mezi křesťany s panováním pohanským ChelčPař. 156a. (Bojovníci) vždy ſie chlubie, že sú sobě statečně a hrdinsky učinili zmordovavše kacieře ChelčPař. 157b. Co ſie chlubiſſ gloriaris ŽWittb. 51, 3; chlubily jsú ſye gloriati sunt t. 73, 4, chlubyly sú ſie ŽPod. tamt.; chlubiti ſie budu gloriabor MamA. 24a; chlubicze (sic) ſie gloriantes ŽGloss. Ann. 3.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².