chlubný adj.
ojed. chlubní adj.
k chlubiti sě, chlúba
chlubný, vychloubavý, holedbavý (též zpodst.)
Dolož. též jako vl. jm. osobní m. Chlubný
Autor: Hana Kreisingerová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 2026-06-19, citován stav ze dne 8. 9. 2026).
chlubný, adj. z chlúba, prahlerisch. — Třetie chlúba jest, když chlubný lživě praví, že by měl co velikého a nemaje HusE. 1, 226. Aj, král Asverus chlubny již minul! ŠtítBud. 203. (Lidé) dějí: chlubny jest, nebo chlúby hledá AlbB. 1b, Kruml. 113b. Bude chluben cizí mocí BřezSnář. 119. chlubne ponižuješ gloriantes Ol. Jud. 6, 15. K těm chlubnym pannám Tkadl. 25a. — chlubny živočich jest člověk nebo vzácný gloriabile animal Lact. 77c. — Adv. -ně chlubně: neroď chlubnye báti Vít. 63b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
chlubní, chlubný adj. chlubivý, vychloubavý
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.