hřímati, -aju, -á ipf.
sr. hřmieti
1. (o hromu), též neos. hřímati, hřmít, burácet, ozývat se několikerým zaduněním
2. (o období) vyznačovat se častým výskytem hřmění
3. (o člověku) komu hřímat, zvučně, burácivě (výhružně) mluvit
4. co čím (tvář nosem) pravidelným, opakujícím se pohybem tlouci něčím do něčeho
K 4: jen BawArn, užito v rýmu. Sr. hromiti
Autor: Miloslava Vajdlová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 2026-06-19, citován stav ze dne 7. 9. 2026).
hřímati, -aju, -áš, impftiv., donnern, wettern; stsl. grimati sonare — Pan Hynek z Dubé ten rány dáváše, ot jeho rázóv jako hrom hrzymalſe DalC. 93, v překl. stněm,: daz er als der doner sprach. Ktož sám sobě hrzyma, tomu búřě nic neotjímá AlxV. 1446, kdo hřímá, strach na jiné pouští, na toho se bouře neodváží. — V Baw. 221 se čte: slyšíš, jak žalostivě (panna) pláče i tak bolestivě túžéci, že bezděky vzata od potvorného kata, jenž ji líbá i objímá, jejie líčko nosem hrima, takž ji líbá atd., (král zobonoscův) pannino líčko nosem (zobákem) hřímá, m. tluče, překlad odchylný (pro rým); v orig. stněm. Herzog Ernst, rec. B. 3244 a násl. als dicke er sie kuste, den snabl stiez er ir in den mund.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
hřímati, -aju, -áš ned. hřímat; tlouci, klovat: jejie líčko nosem hřímá zobákem klove
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
hřímati nedok. = tlouci, raniti
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.