hřímota, -y f.
k hřímati
1. hřímání, hřmění, opakující se zvuk (úder) hromu
2. jaká (veliká) bouřka s údery hromu, hromobití
3. čí (boží) hřímání, zvučné, burácivé mluvení
Dolož. též jako římota. Sr. hřímanie, hřměnie, hřmet, hřmot, hřmota
Autor: Miloslava Vajdlová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 2026-06-19, citován stav ze dne 6. 9. 2026).
hřímota, římota, -y, fem., Donner. — hrimota tonitruum MVerb. Pro strach veliké hrsimothy ApŠ. 110. (Blesk a hrom) straší veš svět svú hrymotu AlxŠ. 4, 10. Hlas hrzimoti tvé vox tonitrui tui ŽKlem. 76, 19; ot hlasu rzimoti tvé tonitrui t. 103, 7. Ihned sě vše povětřie zakalilo, země sě potřásla, veliká hrzymota přišla Pass. 269. Uslyšán jest veliký zvuk jako hrzymota ML. 19b. Přijide hlas z nebes a hrſmota tonitrus magnus JiřVrat. 3, m. hřímota. hrzymoty a blýskoty Comest. 58a, t. 64b, t. 132a. Že by sě hrzymota stala dicebat tonitruum esse factum Koř. Jan. 12, 29. Přestachu hrzimoty cessaverunt tonitrua Ol. Ex. 9, 33, hrzymoty Mus. tamt., hṙimoty Kladr tamt.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
hřímota f. hřímání, hřmění, hrom
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
hřímota f. = hřímání
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.