hauf v. húf
Autor: Martina Jamborová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 2026-06-19, citován stav ze dne 7. 9. 2026).
húf, -a/-u m.
hauf, -a/-u m.
sr. střhn. hūfe
1. jaký, čí, čeho houf, shluk, (lidí) zástup, (kobylek) hejno
2. družina, šik, voj, zvl. organizovaný vojenský oddíl
Dolož. též jako vl. jm. osobní Hauf. Sr. hluk, šik, špicě
Autor: Michal Hořejší
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 2026-06-19, citován stav ze dne 7. 9. 2026).
hauf, -a, -u, masc., houf; ze stněm. hûfe, houfe. K hauf, houf vzniká zvratnou analogií také húf — Dvanáste hauffu Mill. 53b; po zástupiech a húfijech Ben. Jos. 4, 13. Turci… své hauffy sobě zřiedili a pustili hauff jeden v honce k horám, kdež jich Charvati čekali Lobk. 151b. — Obecnému hauffu a ledajakés sběři RešSir. 45b. Všichni musíme umříti a k ſtarému hauffu se odebrati t. (ve vyd. z r. 1574) 257b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
hauf m. houf, shluk, zástup, stádo
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.