heřman, -a/-u m.
sr. rmen a rnhn. hermel
Jen Rostl
Autor: Petr Nejedlý
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 2026-06-19, citován stav ze dne 5. 9. 2026).
Heřman, -a, masc., jm. osobní, z Hermann, stněm. herman, heriman. — Heriman, jméno českého knížete v Annal. Fuld. k r. 872, Dobr. Gesch.2 70; Herman Marquartic Reg. I, 1187 (ze XIII stol.); herzman DalC. 61, biskup herzman t. 64; herzmana kaplana Pulk. 71b; Herzman TomZ. 1390 n 47. — Adj. possess. -óv Heřmanóv: o biskupově herzmanowye smrti DalC. 64.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².