hnánie, -ie n.
k hnáti
1. ke komu, proti komu, na co útok na někoho, na něco
2. s kým střetnutí, souboj
3. přěd kým úprk, útěk
Sr. běh, klánie
Autor: Michal Hořejší
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 2026-06-19, citován stav ze dne 6. 9. 2026).
hnánie, -ie, neutr., běh, honění, útok bojovný, Lauf, Angriff. — hnanie cursio Prešp. 1272; pozvoňenie pulsus, hnanye pulsus, bítové pulsus t. 2309, položeno vedle sebe troje pulsus významu rozličného. — Nejeden zboden na hnany AlxB. 1, 12. To by bylo nerovné hnanye, když bychom udeřili na ně Trist. 79a. Ktož první učiní hnanye qui coeperit dimicare Ol. Súdc. 10, 18, hnánie učiniti. Amalechitští hnanie běchu učinili impetum Kladr. 1. Reg. 30, 1. Theobalde, učiň s Štilfridem hnánie Štilfr. Výb. 2, 45. Jedniem hnanym uno impetu Ol. 2. Reg. 23, 8. — Utiekaje hnanij Hrub. 257b; hnanijm t. 488a.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
hnánie, -ie n. hnaní, útok (bojový); hnánie učiniti zaútočit
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
hnánie n. = útok (bojovný)
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.