holubový adj.
k holub
1. holubí, vlastní holubům
2. bibl. (ve funkci gen.) Ducha svatého
Sr. holubí, holubičí
Autor: Štěpán Šimek
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 2026-06-19, citován stav ze dne 6. 9. 2026).
holub, gen. kdysi -i, pak -a, masc., Taube, Tauber; stsl. goląbь gen. -i. — holub columbus Prešp. 186, BohFl. 117, Nom.64b, RVodň. 48c. — holub svD. 94; holubia (sic) sstupujícieho columbam descendentem Koř. Mark. 1, 10. Buďte sprostní jako holube sicut columbae EvVíd. 10, 16. Jakž kdasi holube, mniec utéci strasti hrubé, za krále vzeli jestřáb sobě Baw. 65; počechu holubie pykati, sami na se žalovati, že krále volili toho tamt. Jsú v každém městě holube Mand. 41a. — Příjm.: Antiquo Holub militi Reg. IV, 1339, (sigillum) Holubonis t. 1342, Clemens dictus Holub Běl. 1391; k tomu adj. possess. -óv holubóv a dále -ový holubový: Annae relictae Holubowe TomZ. 1436 st 218.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².