horník, -a, masc., Bergmann. — hornyk, kehdyžto peněz drahně jmá, nechce ť nikdy utrpěti, musě dobrú ztravu jmieti Hrad. 134a; do hornijkow Štít. ř. 10a. — Horník, Kutnohořan: pan Jindřich a pan Beneš… tu úsilé mnoho podjěsta i přěd hornyky bezpečna nebiesta DalC. 100; Horníci jich (pánův) dcery opět vrátichu DalJ. 102 z rkp. L, P; tu pány Horníci s měščany jednoho dne jechu tamt. z rkp. V (?). — Příjm.: Nicolaus Hornik TomZ. 1434 n 295, Hornik UrbChotěšA. 3a.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
Horník m. Kutnohořan
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
Horník m. = měšťan (obyvatel) kutnohorský
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
horník, -a m.
k hora
1. horal, obyvatel hor
2. majitel n. správce vinice, vinohradu, „horný“
3. horník, havíř
4. obyvatel horní osady; „Horník“ Kutnohořan
Dolož. též jako vl. jm. osobní. K 1: jen KarŽivA 367
Autor: Štěpán Šimek
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 2026-06-19, citován stav ze dne 6. 9. 2026).