jěhnec, -hencě m.
sr. jěhně
Sr. jěhněnec
Autor: Michal Hořejší
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 2026-06-19, citován stav ze dne 9. 9. 2026).
jěhnec, -hencě, masc., jehnec, Lamm; stsl. agnьcь, jagnьcь agnus. —Jakožto giehenci ovec agni ovium ŽKlem. 113, 4. (Ovcě) jmajíce po dvém giehnecz gemellis fetibus Lit. Cant. 4, 2, po dvém gehnecz Ol. tamt. (Ovcě) peřesté gyehenczye zjěhnily Mus. Gen. 30, 39, pstré gyehenczye zrodily t. 31, 8, měly bielé gyehenczye tamt. Sedmero gehnecz Comest. 31a, za sto giehnecz t. 41b; čtrnást gehniecz t. 102a, gehniecz sedm t. 101a. — Sedm gyehnecz septem agnae Mus. Gen. 21, 28, čemu sú ti gehenczy agnae t. 21, 29 atd., tu několikrát omylem jěhnec m. jěhnicě agna.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².