|
|
|
klénot, -a/-u m. klejnot, -a/-u m. klínot, -a/-u m. k střhn. kleinot 1. jaký (zlatý, drahý ap.), čí drahocenný předmět, vyrobený z drahého kovu n. kamenů; klenot, šperk, skvost; v pl. jmění, majetek; jaké (kostelní ap.) poklad 2. klenot, chochol na přilbici, vrchní ozdoba přilby 3. insignie, drahocenný předmět sloužící jako odznak moci n. hodnosti, zvl. královské 4. čí „znamenie“, znak, erb (zvl. rodový n. cechovní), odznak příslušnosti k nějaké skupině ap. 5. jaký (vnitřní, vysoký ap.) hodnota, vzácnost, cennost Sr. drahost, klenotec, poklad Autor: Andrea Svobodová Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 2026-06-19, citován stav ze dne 6. 9. 2026). 
klénot, klejnot, -a, -u, masc.; ze stněm. kleinôt. — Drahocenná věc (malá), skvost. (Hrabě a císařovna) před sieňú své vše kleynoti biesta schovala, jedno že sě sama na ciesařovu milost dala DalH. 39, za to v DalC.: vše své ſbozye. Z Polsky sto vóz zvonóv vyvezú, jiných klenotow odtud přivezú DalC. 43, klejnotóv podle rkp. Ff. (Sbyhněv) matku ſ klenoty se všěmi vyprovodí z země DalC. 46, s klejnoty DalL, s klajnoty DalV. t. I jě sě Václava knězě ciesař prositi, by jeho přietel ráčil býti a jeho klenotow ráčil vzieti DalC. 29. Kostel, do ňehož páni své klenoty snosili biechu Pulk. 161a. Na rozličných klenotiech ODub. 24. Drahého rúcha a kleenotuo KřižB. 79b; jiné kleenoty v tvém pokoji sú t. 92b. (Judit) jinými klenoty okrásila sě ornamentis Ol. Judith. 10, 3; poznav klenoty vecě agnitis muneribus t. Gen. 38, 26, Mus. tamt.; všěcky klenoty direptis omnibus vasis Ol. 2. Par. 28, 24. — kleynoti clenodia (v kostele) Prešp. 2234, klenot clenodium Veleš.; kleenoty VšehK. 97b; klénoty Br. Isa. 45, 3, kljnotem t. Mal. 3, 17. — Odznak, jejž rytíř měl na kabátě nebo na helmě. Když sé sjedú páni tvoji (na turneji)… táhnúc pod svými kleynoti NRada 873. Tak jest buoh laskav na také, ješto sě líčie…, právě jako na rytieřě král, jemužto dobřě vieřě pojme jej u boj v některý…, an (rytieř) sě přijma nepřátel svých a vstavě kleynot jich i zbie mu šlechticiev mnoho Hrad. 100a. Chceš-li boží milost jmieti, musíš diáblóv kleynot snieti t. 100b. (David) zabi toho obra a vzal jeho klenoty s helmem dolóv Mart. 1a. klenot aneb znamenie na helmu Kruml. 89a. — kleynot conus Prešp. 2037 v kap. De armis (conus = apex, summitas gaæl Diefb. Gloss.); klenot conus Rozk. 3152, MamA. 18a; — klenot crista BohFl. 528 (crista = galea Difeb.); klenoti ciaras MamA. 19a (m. tiaras, tiara se mitra abbatis DC.). Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
klénot, klejnot m. klenot, šperk; heraldický znak (rytíř jej nosil na kabátě nebo na helmě) Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
klénot m. (z něm.) = klenot, ozdoba, poklad; odznak, jejž nosil rytíř na kabátě nebo na helmě Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|