|
|
|
kořen, -e, pozd. též -a/-u m. 1. podzemní část rostliny, zvl. kořen, oddenek, cibule, hlíza ap.; též fig. 2. kmen, popř. dřevnatý stonek 3. rostlina, zvl. bylina užívaná v lékařství; v názvech rostlin črný kořen v. črný; hlízný kořen v. hlízný; jelení kořen v. jelení ap. 4. čeho spodek, spodní část; (hory) úpatí (sr. StčS s. v. „noha“ 5) 5. čeho (tělesného orgánu ap.) kořen, část připojující něco k tělu 6. základ, podstata, hlavní část do kořen, z kořen, z kořene do základů, ze základů, zcela, úplně z kořen v základech, uvnitř z kořen (o míře poznání ap.) do hloubky, důkladně, pořádně, zevrubně 7. počátek, původ, východisko 8. bibl. rod, pokolení 9. k čemu důvod, příčina Dolož. též jako vl. jm. osobní a místní. Sr. býl, dno, peň, pokolenie Autor: Kateřina Voleková Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 2026-06-19, citován stav ze dne 7. 9. 2026). 
jelení, adj. z jelen, Hirsch-, — Kolúchovi gelenyemu hinnulo cervorum Ol. Cant. 2, 9, Lit. tamt.; kolúchovi geleṅíemu HusŠal. 46a. Nohy mé jako gielenye tamquam cervorum ŽWittb. 17, 34. Chvátiv sě (sledník) stopy gelenye tiehne se p(o niej) neleně AlxH.9, 27; stopy sě gelenye chopě AlxV. 2316. — ielenye gora Reg. 1, 1241, Jelenie gora, jm. hory. — Jelení jazyk, kořen, roh atd., jm. rostlin, v. jazyk atd. — Jm. místní Jelenie, neutr.: pan Jan z Gelenijeho KolB. 22b (1511). Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
kořen, -e, nov. -a, -u, masc., Wurzel; stsl. korę, a také korenь, radix. — korzen radix Prešp. 551 v kap. De arboribus, BohFl. 209. Viera jest k korzeny přirovnána a náděje k kmenu Štít. uč. 20b; větvie, kteréž od korzene a skrze kmen viece té dobré vlhkosti přijme, tiem kráše roste tamt. U korzene hory ad radices montis Ol. Ex. 19, 17. Těch hřiechóv počátek jeden jest v srdci a dva jsta korzeny… ŠtítMus. 54b, a dva koṙeny ŠtítOp. 5a (místa stejná). — Bóh… vystěží tě z stanu tvého a korzen tvój z země živých radicem ŽWittb. 51, 7, kořen, základ bytí, rod. Pomřieti káži korzyeny tvému radicem Pror. Isa. 14, 30. Vynde prut z kořena Jesse a květ z koṙene jeho vzende Kruml. 9b. Og král… ostal bieše z kořene obrového de stirpe gigantum Kladr. Deut. 3, 11, z korzene obrového Ol. tamt., Mus. tamt. — Tvé duostojenstvie ujme sě w korzen jejieho těla Brig. 69, ujieti sě v kořen, zakořeniti se; ujme sě w korzen a vynikne tamt.; aby slova, ješto s’ mluvil, korzenem sě uděla (rkp. udiela, m. ujěla) v srdciech t. 72. — Stála čtvera pkelná vrata otvořena až do korſen AlxB. 4, 12, do kořen, nč. též do kořán, = in den Grund, völlig; do korzen BrigF. 76. — Ktož utrhá bratru. z korzen bude vyvrácen ŠtítBud. 211, z kořen = von Grund aus, gründlich, funditus. (Jakoby chtěl) všecky Joppenské z korzen vyvrátiti eradicaturus Mus. 2. Mach. 14, 11. Tak sě běchu tvirdě sněli (Řekové a Peršané, v bitvě), vňuž by koli z firmamenta všecka čtyři elementa chtěla sě vydřieti z korſen AlxB. 2, 26. Širost zempná (b)ude po všem světu tempna chtieci sě vydřieti z korsen PilC. 17. Potřěse sě země z korzen Hrad. 92a. S. Ščastný… veden k jednomu dřěvu, ješto diáblóm bieše posvěceno, tu s. Ščastný… na to dřěvo podul a inhed to dřěvo z korzen padlo Pass. 468. Z korzen jest pohnul Wigleff rotami Antikristovými ChelčPař. 129a. Kterážto (boží) služebnost… jest odporna světu, že jej ruší z korzen v jeho žádostech t. 187b. Již vizi očima mýma z korzen juž vyplakalýma…, vizi jej na kříži pniece Hrad. 53b. Králová mu (poustevníkovi) řeči z korzen ot počátka ve všem řiedě všecky do koncze povědě Kat. v. 434. — Ve jménech některých bylin: czrny korzen helleborus SlovA., črný kořen, s. Ducha; czrny korzen s. ducha helleborus LékB. 113b; kořen svatého ducha helleborus niger Lact. 269a; — hlizny korzen *ranimus RostlF. 12b, hlizný kořen; — geleni koṙen peucedanum SlovA., jelení kořen; geleny korzen též RostlD. 91a; gelenye korzeny *scolpendia MamA. 34b (m. scolopendria?); — winny korzen vitis BohFl. 220, vinný kořen; vynny korzen též Nom. 69a, RostlD. 92b, vinny korzen též RostlF. 12b. — Jm. místní: koren Reg. 1, 1241, Rokitoui koren tamt. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
kořen, -e, -a, -u m. kořen; základ bytí; rod; ujieti sě v kořen zakořenit se; čtvera pekelná vrata otvořena až do kořen dokořán; z kořen vyvrátiti od základu, zcela Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
kořen m.; — z kořen = ze základů Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|