končina, -y f.
k konec
1. koho konec, ukončení bytí n. trvání; (textu ap.) závěr
2. jen pl. čeho (hmotného) konec, krajní část, zakončení
3. jen pl. čeho (území) konec, krajní, zvl. nejzazší část
4. jen pl. čeho (území) konec, mez, hranice; (vodstva) břeh
5. jen pl. jaký končina, krajina, území
6. jen pl. čeho (zvl. podlouhlého) konec, špička; (svislého) vrcholek
Dolož. též jako vl. jm. pomístní. – Ad 1: sr. skonánie. – Ad 4: sr. spolumezník. – Ad 5: sr. krajina
Autor: Petr Nejedlý
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 2026-06-19, citován stav ze dne 6. 9. 2026).
končina, -y, fem., z konec; stsl. konьčina finis. — Konec, Ende. Konczzynu mluvenie slyšme finem loquendi Ol. Ekkles. 12, 13, konьčinu Hlah. tamt. Buď konczyna života mého Modl. 167b. — Kraj země Gegend. Ač… bydliti budu na ſkoncynach morských si habitavero in extremis maris ŽWittb. 138, 9, za to ŽGloss.: w koncinach. Vycházejí konċiny (t. údělu daného pokolení Efraimovu) do moře egrediuntur confinia in mare Kladr. Jos. 16, 6.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
končina f. konec; končina, krajina
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
končina f. = konec
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.