lúč, -i f.
1. louč, smolná tříska, odštípnutá část dřeva sloužící ke svícení ap.
2. pochodeň, smolnice
3. jehličnatý strom s pryskyřičným dřevem, borovice, smrk ap.
4. pryskyřice, smůla
Dolož. též jako vl. jm. osobní a místní. Sr. StčS s. v. ožeh 2, pochodně
Údajné stč. luč (GbSlov s. v.) ze SlovVodň je latinské slovo lucet zapsané zkratkou (Asterion herba nocte quasi stella in celo lucet, sr. SSL s. v. asterion)
Autor: Kateřina Voleková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 2026-06-19, citován stav ze dne 6. 9. 2026).
lúč, -i, fem., louč, pochodeň, Kien, Fackel; tříska, Span; dřevo, z něhož se louč dělá, sosna, borovice, Fichte, Kiefer. Srov. stsl. lučь masc. lux, tæda. — Margaretě za věno nedachu i luczy DalC. 91, v překl. stněm.: ein (s)pon. Vezmi lucz a udělaj proštěpec LékA. 112a. — lucc facula de ligno pino MVerb., lucc tæda tamt. — Sosna neb lucz pinus MamA. 32a, Lact. 46c, pinum Prešp. 573 v kap. De arboribus. — V GestaKl. 159 čte se: (sluha císařův) mějieše drva ſluczem sušená atd.; ſluczem omylem m. sluncem, jak se čte na stejném místě v GestBř. 103a (ſlunczem).
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
lúč, -i f. louč, pochodeň; dřevo, z něhož se dělají louče; sosna, borovice
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.