mýliti, -ľu, -lí ipf.
1. čeho, s inf. zpochybňovat něco
2. o čem pochybovat o něčem, nemít v něčem jistotu
K původu sr. Machek, Etym. slov.² s. v. Sr. mýliti sě
Autor: Michal Hořejší
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 2026-06-19, citován stav ze dne 6. 9. 2026).
mýliti, -ľu, líš, impftiv., nejistým, pochybným činiti (srov. mýlka = pochybnost): když kto komu slíbí napilniti a potom jemu myly napilniti a posléz i nechce napilniti Rožmb. 229 (či myly omylem m. myslí?). — m. sě mýliti sě, irren: (Herodes) mnieše, by sě (králové) o hvězdu mylyly ML. 46b; tiem sě mylyſs deciperis Ol. Súdc. 9, 36; pak-li by sě nemylili Hrad. 39b; proč si se mylil? dubitasti Lit. Mat. 14, 31.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².