oráček, -čka m.; k oráč
1. expr. sedláček, rolníček: vídal sem zimě, ano na ledu prázdní hrají a dělným oraczkom sě posmievají, ale létě oraczkowe…, ti s pole vezúc sě smějí PasMuzA 601; když sobě Čechové jednoho sedlského oraczka…, jménem Přěmysla, kniežětem volili PasMuzA 577 (tak i ost.); oraczkom, když sú ji [zemi] posěli, obapoly sě ledva vrátilo…, a ti oraczkowe biechu pohanové OtcB 27b
2. jm. osob.: Matějovi řečenému Oráčěk (m. Oráček) ArchČ 9,244 (1402)