ostati sě, -stanu, -stane pf.; k ostati
čeho zanechat něčeho, upustit od něčeho; [něčeho nežádoucího] zbavit se něčeho: ostaň hněvu a oſtan sě rydánie ŽaltWittb 36,8 (var. v. opustiti¹ 10) derelinque; oſtana sě bludu LegJiřB 77; cizieho nic nežádati, všeho zlého sě oſtaty Vít 33a (jest ostati VítVar). – Srov. ostati II C 5, ostaviti sě 3
Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008.
ostaviti, -v’u, -víš dok. opustit, nechat, ponechat; když pohany rozrazichu, mnoho jich tu ostavichu nechali na bojišti, pobili, zahubili; odstavit, oddělit, nechat stranou; přestat kojit; zanechat, zůstavit: zlú pamět (Jidáš) ostavil; — ostati sě upustit od čeho, zanechat čeho, zřící se: u pekle potoneš, ač sě toho (kradení) neostavíš; zůstat při čem, dohodnout se na čem, smluvit se: na tom se s ním ostavi, že mu šest ořóv připravi
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.