1. (ot čeho, čeho [skutku]) mluvením (omluvou) se vyhnout uskutečnění něčeho: pro jeho [sv. Jeronýma] smrt hodné jest všěm plakati, ani jest, kto by sě odmluwity mohl JeronM 36a (sě omluviti ~P) se abscondere vel excusare; modlitvy nemóž sě ižádný otmluwyty AlbRájA 58a (od modlitby nemóž sě…otmluwity ~B, ~C); ║ aby se zase před těmi, před kterými s utrhal jemu…, zase odmluwil řka: Nebyl sem dobře zpraven RokPostK 149a (jej opravil ~B) s omluvou odvolal pomluvu

2. jur. čeho, z čeho [obvinění] ospravedlnit se, očistit se z něčeho, obhájit se proti něčemu: nepřijde li ten potom před právo a odmluwi se (m. neodmluwi se) z té viny PrávSasE 110b (neomluví se té viny ~B) vorantwort sich; tu [při obvinění z hazardu] netřeba proto nic odpoviedati aneb se toho s pravým ortelem móž odmluweno býti PrávSasE 133b (neb to…móže odmluveno býti ~B) dez…ensait

3. koho, komu [mocnému] (čím) mluvením, uváděním důvodů se ubránit někomu; [nežádoucímu] mluvením se zbavit někoho, uniknout někomu: nemuož sě jie [smrti] odmlvwyty Vít 32b; když sě nemóže [syn] otci a mateři odmluwiti, i pojě pannu OtcB 37b (sě…omluviti ~E) cum vim parentum non posset effugere (volný překlad); každé umění, jenž při člověku jest, nás [Neštěstí] se žádnú chytrostí neodmluwi anižto odseče TkadlB 108b