púto, -a n.
1. pouto, předmět sloužící k spoutání někoho/něčeho, též řetěz, kláda (hist.) ap.: k svázaňú králóv jich u pútě ŽaltWittb 149,8 (v kládiciech ŽaltKlem, v okovy ŽaltPod) in compedibus; tehdy tato dva diábly rozlítivše se nad Adamem i kázachu jeho v okovy a v púta vsaditi SolfA 139v – v obr.: uvrz svú nohu v jejie [moudrosti] púto a v jejie náhrdlek šíji svú BiblDrážď Sir 6,25 compedes
2. ozdoba nošená ženami v účesu rozdělující vlasy na pěšinku: in die illa auferet dominus … discriminalia (púty, púta gl.) SSL KNM XVI E 10, 22r (sr. Is 3,18)
K 1: sr. kláda, kladicě, StčS okov². K 2: jen tento doklad, sr. pút m. 2
Sr. pútec, řetěz