přimluviti, -v́u, -ví pf.
k mluviti
1. co komu povědět, říci: co jest kdy, kde a komu přimluviti chtěla [Adlička], že jest slovo to … dobře … na své mysli sem i tam převálela TkadlA 227r
2. co k čemu (textu) dodat, doplnit: a protož je [přípisy] Vám posieláme, abyšte to vědúce, přihodilo li by sě vám co kdy k tomu přičiniti nebo přimluviti ArchČ 21,312 (1457)
3. komu pokárat někoho: naveden [budoucí řeholník] milostí tělesnú, své svým ostavil a nic chudým. Ale když to, on rozpravi, uslyšev muž svatý, hrubě jemu přimluviv Frant 43r dura eum increpatione feriens; increpavit scilicet de vindicta propria přimluvi jim vel trestal VýklKruml 255v (L 9,55: vzla jima BiblDrážď)
Sr. StčS obžehrati, poporokovati