podúti, -dmu, -dme pf.; k dúti
1. [o větru ap.] (kam) zadout; [intenzívně] začít foukat; [jemně] zavanout, zafoukat: podme duch jeho ŽaltWittb 147,18 (v. podunúti 1) flabit; po jeho vuoli podme polední vietr BiblDrážď Sir 43,17 (pověne ~Praž) aspirabit; ote čtyř větróv přiď duch a podmy na tyto zabité, ať oživú ComestC 220b (Ez 37,9 insuffla: pověj BiblOl); v ucho podme někdy lahodná řeč Kruml 277 (fig.); pakli veliký vietr podme…, ale stromóv nezlámá BřezSnářM 109a; podme li větřík přiezni, raduje sě HusPostH 10b; když větrem marné chvály podme [ďábel] ChelčBoj 358b
2. (v/na co/koho) dechnout, vypustit dech, fouknout: když jiej v tvář podul, tehda vždy modla padla PasMuzA 468 insufflavit; jako oheň, když naň podmeſs BiblOl Sir 28,14 (budeš li dýmati ~Praž); kněz podme na dietě, chtě je křstíti a jako v ně podme ŠtítKlem 115b; podmi v to zapálené víno, ať uhasne ŠtěpMuz 47
Sr. podunúti
Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008.
podunúti, -nu, -neš, podúti, -dmu, -eš (impf. -dmiech, aor. -duch, přech. min. -dem, -mši) dok. zavát, zavanout, zadout
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
podúti (1. sg. podmu) dok. = zavanouti, zadouti, dechnouti
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.