pohnojiti, -ju, -jí pf. (ipf. sr. hnojiti); k hnój
1. co čím [mastí] způsobit vyhnisání čeho: tehdy pohnoy miesta mastí apoštolskú a po vyhnojení narosť prachem LékSalM 224 mundificetur
2. (čeho čím [hnojem]) pohnojit („ohnojiti“): homines bibentes vinum erunt similes illis animalibus, quorum fimo est pohnogeno PostGlosMuz 115b; zvyklosti mrzuté hnojem pohnogen [Zikmund] Budyš 2b; pohnoy jeho [kořen štěpu] svinním hnojem ŠtěpMuz 35 ○ p-jený pohnojený adj.: stercoratus zmazán, pohnogen lýny SlovKlem 82a (gemistet DiefGlos 551)