|
|
|
povlovný adj.; sr. povolný a stsl. vъlovьnъ 1. [o chování, řeči] vlídný, laskavý, mírný: dítě své též soliti musíš kázní, péci péčí, sladiti pěkným powlownym utěšením a naučením BechNeub 59a; sedatus…, id et placidus, lenis, temperatus Powlowny, krotký VodňLact T3a; odpověď od těch zprotivilých nám skrze vás [tj. posly] slovy povlovnými…povědiena jesti ArchČ 4,153 (1468), pod. WinterMěst 2,688 (1490) 2. [o času ap.] příznivý, vyhovující: když léto má povětřie powlownee, jako by mieti mělo teplé LékFrantC 63b; dáť [Bůh] nám mir a…dobrá léta, hojná, úrodná, časy powlowné KrčínHrad 22a 3. (v čem) povolný, svolný, ochotný (k čemu); „p-ven býti“ čemu, v čem souhlasit s čím, komu (v čem) být po vůli: jim v jich bězích povloven nejsem ListářRožmb 4,95 (1499); vidúce nás i v tom [svolení k příměří] opět povlovné,…na nás žádali… ArchČ 2,273 (1450); protivník, jemuž velí [Kristus] powlownu býti ChelčArc 178a’; toliko v tom powlowni buďme BiblPraž Gn 34,23 (povolmy ~Ol, přivolme ~Pad) acquiescamus; kterýž [Josef] nikoli nechtě powlowen býti skutku nešlechetnému t. Gn 39,8 (povoliti ~Ol) Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008. 
povlovný adj. mírný, příjemný, vlídný; (v čem, čemu, komu) povloven býti být po vůli, být srozuměn s čím, souhlasit ( srov. povolný) Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
povlovný adj. = povolný, tichý, vlídný, přátelský Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|