smysl (jednoslab.), -a, -u m. mysl, myšlení, rozum: bez smysla nepříčetný; důvtip; úmysl; smysl, význam, obsah; myšlenka, mínění, pochopení
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
smysl m. = rozum, intelekt, mysl, důvtip, vědomí, zámysl; myšlení — myšlenka, mínění, pochopení; bez smysla = nepříčetný; — smysla zbýti = pozbýti rozumu, státi se nepříčetným; — mistr hlubokých smyslóv (= sentencí, Libri sententiarum) = Petr Lombardus
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
Smysl proprium
Autor: Štěpán Šimek
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 2026-06-19, citován stav ze dne 6. 9. 2026).