bydlný adj.
dolož. též bydelný adj.
k bydlo, bydliti
1. bibl. (ve funkci gen.) „bydla“, tj. bydlení, přebývání
2. (o osobě) žijící, zvl. bydlící, mající bydliště někde, „bydlný býti“ bydlit, přebývat
3. (o prostoru) obyvatelný, vhodný k obývání
4. (o věci) příslušející k obydlí (k příbytku)
Sr. bydlní
Autor: Milada Homolková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 2026-06-19, citován stav ze dne 8. 9. 2026).
bydlný, adj., bydlící, žijící. — bidlny jsem jáz incola ŽWittb. 118, 19, bidlni ŽGloss. tamt.; (bych byl) k tvéj chvále bydlen Rúd. 31b, bych byl, žil k tvé chvále. — K bydlení: město bidlne civitatem habitationis ŽWittb. 106, 36, město bydelne ŽPod. tamt. — Rač mě (bože!) přivázati k sobě tak tvrdě…, jakž by mne… sladkost seho světa bydlna… od tebe nemohla rozlúčiti Rúd. 15b (v. 1040), = sladkost bydla tohoto světa.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
bydlný (dvojslab.) adj. bydlící, žijící; město bydlné místo pobytu
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
bydlný adj. = bydlící, žijící
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.