dýmati, -aju, -á ipf.
k dúti
1. (o větru) dout, vát, foukat
2. na co, kam foukat, dmýchat, vhánět vyfouknutý vzduch určitým směrem
3. fig. (o člověku) dmout se, nafukovat se, nadýmat se
Sr. dymadlo, dýmačka
Autor: Barbora Chybová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 2026-06-19, citován stav ze dne 6. 9. 2026).
dýmati, -maju, -áš a -ḿu, -ḿeš, impftiv., blasen; stsl. -dymati, nadymati sę inflari, iter. z dъmą, dmu, koř. dhom-. — A dymali ſu větrové HusPost. 193a a HusŠal. 149b. Vůni (z koření v ústech žvýkaného) daymayz sobě oči v Chir. 285b. Tehdy pýcha s volí, uloženú v zemské rozkoši, dymata na hněv, aby sě zapálil Štít. Pař. 93a. Člověk přičiniv je (teplé jídlo) sobě k ústóm chladil daymage na ňe Ezop. 114a. dymess conflasVeleš. — Měchy dymati Lact.201c. — Abychom nedymali marnú pochvalu v ucho lidem ChelčP. 12b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
dýmati, -maju, -áš i -m’u, -meš ned. dout, foukat; měchy dýmati
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
dýmati nedok. = douti, foukati; nadýmati se; — šeptati
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.