dymač, -ě m.
k dýmati
1. fabr. kdo „dýmá“ a kuje, kovář
2. kdo rozdmýchává nepokoje, rozbroje ap., kdo podněcuje k zlému
3. fabr. nástroj k vyvíjení kouře, k dýmání
Sr. dýmačka, dymadlo, dmýchačka, ozdmen
Autor: Barbora Chybová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 2026-06-19, citován stav ze dne 6. 9. 2026).
dymač, -ě, masc., kdo dýmá, Bläser; qui cum folliculo ignem excitat, dymacż Lact. 36c; utrhači a v uši dymači RešSir. 59b, srov. něm. Ohrenbläser. — Nástroj k dýmání: jehož dymacz v rukú jeho ventilabrum EvOl. 206b (Luk. 3, 17), překlad odchylný, Br. tamt.: věječka.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
dymač, -ě m.: neživ. přístroj k vyvíjení kouře, k dýmání; živ. podněcovatel, popichovač
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.