klečěti, -ču, -čí ipf.
sr. klekati, kleknúti
klečet, být v poloze na kolenou (zvl. k vyjádření úcty, podřízeného postavení ap.)
Sr. klekati
Autor: Andrea Svobodová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 2026-06-19, citován stav ze dne 6. 9. 2026).
klečěti, -ču, -číš, impftiv., klečeti, knieen; dial. hroz. klačac BartD. 1, 42, slc. klačať, stsl. klęčati inclinari, z klęk-. — Když (sv. Václav) na prazě klechieſe DalH. 30. Svatý František kleczal celý den Štít. uč. 28a. Ana kleczeczy k zemi ničieše Krist. 11a.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².