nahrabati, -b̕u, -b̕e pf.; k hrabati
expr. co n. čeho [o větším množství majetku] nahrabat, hrabivě nashromáždit: když nahrabie [lakomci] mnoho sbožie, tehdy potom myslé pokoj mieti, hodovati a odpočívati ŠtítPař 107b; aby vždy jisti potřebú byli nahrabiece lakomě sbožie ŠtítPař 112a; neb v přísloví dieme: Ktož přieliš mnoho nahrabe, máloť jemu v ruce ostane AlbnCtnostA 40a. – Srov. nahmatati
Oba doklady ze ŠtítPař ukazují též na sloveso nahrabiti, -b̕u, -bí, 3. pl. -bie pf. (srov. sch. nagrabiti, pol. nagrabić), ale prosté *hrabiti nedoloženo a tvary nahrabie, nahrabiece lze vysvětlit zvratnou analogií m. spr. nahrabí, nahrabíce (v. GbSlov 2,458)