|
|
|
nahmatati, též nachmatati, -aju, -á pf.; k hmatati, chmatati expr. (co [majetek]) chamtivě nabrat, nahrabat si (něco), hrabivě se obohatit (něčím): a to, co s nachmatal lakomě, čie to bude? ŠtítPař 108a (L 12,20 parasti: nachystal BiblDrážď, ~Lit, ~Pad, nachoval ~Ol, připravil ~Praž); jest jeden sám, jenž hledí, aby dobyl; to miení [kniha Eklesiastes] kněze, ješto nahmata, nachová, a to jest veliká ohavnost RokLukA 116b; a tak vždy hledí [člověk] dobyti, nahmataty, vydříti, kde jediné muož RokPostB 157; aby nahmatal, nalakomil RokPostB 360. – Srov. nahrabati Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008. 
nahmatati, -aju, -áš, pftiv., aufgreifen, erhaschen. — A to, co s’ nachmatal lakomě, čie to bude? ŠtítPař. 108a. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
nahmatati, nachmatati, -aju, -áš dok. chamtivě nabrat, nahrabat si, hrabivě se obohatit Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
|