obydlo, -a n.; k bydlo
obydlí, příbytek; „obydlem bývati, seděti“ bydlit: blekotných a řečných lidí v jednom obydlu s sebú nemievaj BurleyMudrC 173a; ktož ženy nemá, tu má pohnán býti, kdež svým obydlem bývá Půh 3,697 (1447); poddaní naši, kteříž sedí obydlem a osobami svými pod jedním z nás, a pod druhým také jiná svá zbožie mají ArchČ 10,290 (1486); ║ aby mohli bezpečně přijeti a zase odjeti na svá obydla ArchČ 3,268 (1428) domů. – Srov. obydlé 1