1. co/koho zahalit tmou, zbavit možnosti vidění; [oko] zakalit, zastřít: zřiedlnicě mé jsú omraczzeny BiblOl Job 16,17 (~Lit, VýklKruml, viečcě mé zamračily sú sě BiblPad, oči mé pošly sú ~Praž) caligaverunt; dva, tať nemohú osvietiti [lidstvo], jedno otmiti a omraczyti a přivésti k žalosti, totižto diábel a svět tento OpatMuz 29a (v obraze); obnubilare omracziti SlovOstřS 141; ║ poslal [Bůh] temnosti i omraczil ŽaltKlem 104,28 (~Kap, omraczil je ~Pod, BiblOl, zamračil ŽaltWittb, pod. BiblLit, zatmil ~Pad, mrklo jest ~Praž) obscuravit zahalil vše tmou; naplněny sú, omraczeny sú země domy zlosti ŽaltKlem 73,20 (pod. BiblOl, ~LitTřeb, otemněli jsú ŽaltWittb, ~Pod, otemněni jsú BiblDrážď, potemnili sú ŽaltKap, zatměni jsú BiblPad, pod. ~Praž) qui obscurati sunt terrae domibus iniquitatum (fig.) zaplnily se země množstvím domů

2. koho, co [rozum] (čím) zaslepit, zbavit soudnosti, schopnosti náležitě jednat ap.; [o něčem velmi působivém] omráčit, ohromit: v tejž ozrači Alexander mysl omraczi AlxB 280; čtverú věcí omraczi hněv člověka i jeho rozom OtcB 69a obscurat; ta řeč [tj. nařčení z krádeže] starce jako omraci BawEzop 3020; jakožto skrzě Evu byl jest hřéchem všecek národ lidský omraczen, takež skrzě zaslúženie svaté Mařie…vešken svět jest osviecen MatHom 13; ano obyčej zlého omraczil přirozenie, že jako neviděl člověk, co je spravedlivé ŠtítMuz 140a (zamračil ~Opat); velebnost chvály božie v múdrosti jeho všech smysly omraaczij ŠtítSvátA 22a; v takéj nečsci jsa omraczen RadaOtcP 269 (omrčen ~R, omyrzen ~K). – Srov. obramiti 2