pobdieti, -bźu, -bdí ipf. i pf.; k bdieti
1. ipf. co, že… uvědomovat si, pociťovat: noc jest [čas], v němž sě zlý nestydí, pobdýe, ž jeho dobrý nevidí AlxBM 194; vinu na sě pobdye [Židé] po tej řěči LegJakK 37; což pobdy [člověk] do sebe, že j zle učinil ŠtítKlem 130b; nic zlého nepobdye na sě ŠtítBarlB 23 cognoscis
2. ipf. čeho, čemu (?) bdít nad čím, pečovat o co: [zboží k bohatci:] tiem svéj duši velmi škodíš, když mne u sebe mnoho pobdys HradBohat 141b; našim právóm pobdieti nám [králi] příslušie PrávHorS 117a invigilare. – Sr. pečovati 4
3. pf. pobdít, setrvat v bdělém stavu: nemohli jste se mnou jediné hodiny pobdijti HusPostTN 156b (Mt 26,40 vigilare: bdieti EvOl), pod. t. 156b. – Sr. přěbdieti, zabdieti
Sr. Zubatý, Studie 1/1,193–4
Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008.
pobdieti, -bz’u, -bdíš dok. pobdít, probdít: nemohli jste se mnú jediné hodiny pobdieti
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
pobdieti, -bz’u, -bdíš ned. pociťovat, být si vědom: ktož pobdí v svědomí hřiech smrtelný; — pobdieti sě cítit se: pobdiec sě toho nedóstojnu
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
pobdieti nedok. = pomysliti, pocítiti, uvědomiti si; — pobdieti sě = cítiti se
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.